Apelativizovaná propria v české zoologické a botanické terminologii

V příspěvku se budeme zabývat apelativizovanými proprii v české zoologické a botanické terminologii, tedy obecnými názvy, které vznikly z vlastních jmen osob. Tento typ pojmenování představuje zajímavý doklad propojení jazykového systému s kulturněhistorickými reáliemi a s vývojem odborné nomenklatury. U mnoha apelativ, jejichž souvislost s původním vlastním jménem je nepochybná, je dnes motiv apelativizace již neprůhledný, a proto se zaměříme nejen na jejich původ, ale i na vývoj významu a způsob, jakým se tyto názvy ustálily v české odborné terminologii. Cílem příspěvku je zmapovat, jaký typ proprií se v zoologických a botanických názvech nejčastěji uplatňuje, jaké kulturní či vědecké impulzy apelativizaci ovlivnily a jaký byl jejich další vývoj v rámci českého lexika. Analyzovaný materiál zahrnuje česká pojmenování zvířat a rostlin odvozená z antroponym, která jsme rozdělili na dvě základní skupiny: 1) názvy pocházející z pravých antroponym – a) rodná jména (např. otakárek, viktorie ), b) příjmení (např. dobrman, kamélie ); a 2) názvy odvozené z nepravých antroponym – a) mytologická jména (např. herkules, narcis ), b) biblická jména (např. goliáš, daněk ), c) jména literárních postav (např. amarylis ). Sledujeme přitom jak formální stránku těchto pojmenování, tedy vznik přímou apelativizací nebo odvozováním, tak jejich lexikální a sémantickou stránku. Zajímá nás rovněž míra domácího a cizího vlivu: do výzkumu jsou zahrnuta jak jména vzniklá na půdě češtiny, tak apelativizovaná propria přejatá z jiných jazyků (např. herkules, begonie ). Z historicko-kulturní perspektivy se pokoušíme ukázat, jak jazyk reagoval na vědecké objevy, kulturní tradici a mezinárodní komunikaci v oblasti přírodovědného názvosloví. Okrajově se dotkneme i případů, kdy apelativizace probíhá pouze zdánlivě, a rovněž lidových pojmenování, která s vlastními jmény volněji souvisejí. Studie tak přispívá k poznání procesů, jež formovaly českou zoologickou a botanickou terminologii, a současně poukazuje na roli proprií jako zdroje lexikální inovace.