Česká jazykovědná bohemistika v období 1939–1945 (k 80. výročí konce druhé světové války)

Článek se věnuje české jazykovědné bohemistice v období let 1939–1945. Klade si otázku Jak vypadal výzkum v době germanizace a nacistického teroru? a jeho cílem je vyskládat mozaiku hlavních momentů válečné jazykovědné bohemistiky. Metodologicky vychází z důkladné heuristiky primárních zdrojů a zároveň z respektu k dosavadním sekundárním výzkumům. Při plném vědomí tragičnosti doby se snaží o nové usouvztažnění dobových zdrojů a zároveň upozorňuje na některá doposud málo zkoumaná místa (např. lingvistická činnost německých badatelů a profesorů). Poukazuje na rozporuplnost válečného lingvistického života, kdy na jedné straně vidíme bezesporu likvidační praktiky okupantské moci (zastavení časopisů jako Slovo a slovesnost nebo Slavia ), na straně druhé docházelo k tolerování ryze národních projektů (byť v oklestěné podobě), viz např. nepřerušená publikace časopisu Naše řeč , vznik náhradního Českého časopisu filologického , podporovaná práce III., tedy filologické třídy České akademie věd a umění, postupující tvorba Příručního slovníku jazyka českého , osvětová a odborná činnost odborných spolků, zejména Pražského lingvistického kroužku a Kruhu přátel českého jazyka, vznik odborných studií i monografií a v neposlední řadě popularizace českého jazyka prostřednictvím celostátních médií. Podobné paradoxní jevy se většinou vysvětlují tím, že okupační moc měla zájem na vytváření a podporování iluze politické, a tudíž i kulturní autonomie někdejšího protektorátu Čechy a Morava, a že i filologické aktivity byly součástí této oficiální kulturní politiky.