Čas není dimenze, ale regulační mechanismus

Současná fyzika používá čas jako základní prvek svých teorií, avšak postrádá jednotnou a ontologicky konzistentní definici toho, co čas ve skutečnosti je. V klasické mechanice vystupuje čas jako absolutní externí parametr, v kvantové mechanice jako nekvantovaná pozadová proměnná a v obecné relativitě jako součást geometrie časoprostoru — stále však jako pasivní struktura, nikoli aktivní proces. Tyto přístupy jsou vzájemně nekompatibilní a odhalují hlubší konceptuální problém. Tato práce ukazuje, že čas je chybně chápán jako dimenze. Místo toho je čas definován jako regulační mechanismus informačního pole, který určuje pořadí nevratných selekcí stavů. Čas není příčinou změny, ale indexem optimalizačních kroků, jimiž realita stabilizuje strukturu proti entropii. Směr času přirozeně vyplývá z ceny informace a nevratnosti volby, bez kruhových vysvětlení založených na entropii či vědomí. V rámci QIFF (Quantum Information Field Framework) vzniká čas pouze tam, kde existuje více možností a kde je nutná jejich redukce do jediné koherentní konfigurace. Relativita času je interpretována nikoli jako deformace času samotného, ale jako rozdílná hustota účasti jednotlivých systémů na regulačním procesu. Vědomí čas nevytváří, ale lokálně stabilizuje jeho strukturu integrací změn do souvislé zkušenosti. Tento přístup poskytuje jednotný ontologický rámec propojující kvantovou mechaniku, termodynamiku, kosmologii a fenomenologii a odstraňuje dlouhodobé rozpory v chápání času v moderní fyzice.